studenti studentům

30. Vliv vývoje technologií na střihovou skladbu

klíčová zdokonalení technologie:

•   ruční kolorování čb. kopií (kolem 1900)

•   implantování zvuku do kopie (od 1924)

•   barevné kopie (technicolor a dál)

•   širokoúhlé plátno - cinemascope

•   stereo zvuk

•   cyklorama (3 plátna až plátno kruhové - 360°)

•   Vistavision, iMax

•   nelineární střižny (Avid, Lightworks, FinalCutPro,...)

•   nelineární zvukové střižny (Protools,...)

•   prostorový zvuk (5.1 a víc)

•   digitální intermediát

•   iMax 3D

ruční kolorování čb. kopií (kolem 1900)

nový výrazový prvek, možnost upoutat pozornost nejen montáží, ale i akcentováním určitého objektu barvou

implantování zvuku do kopie (od 1924)

Velmi zásadní zlom ve střihové skladbě. Filmu je umožněn kontaktní zvukový dialog, odpadá nutnost titulkovat mluvené slovo - divák není vytrhovát z děje grafikou. Práce se zvukem přináší vertikální montáž (definitivní synchronizace s hudební složkou, komentářem, vnitřním hlasem, dialogem mimo obraz). Používání zvuku i jako nosiče dramatické informace (ruchy, atmosféry, “myšlenky”)

barevné kopie (technicolor a dál)

Barevný obraz je pro diváka překvapivě snažší na čtení (je mu přirozenější, rychleji se orientuje) a proto se filmová skladba zrychluje. Zároveň klade mnohem větší požadavky na snímací jednoty, především barev - světelné atmosféry, kostými, makeup, dekorace...

širokoúhlé plátno - cinemascope

Široké plátno svádí tvůrce k velkým spektáklům. Obraz je informačně velmi bohatý, zvolňuje skladbu. Zároveň se objevuje metoda střihu na střed pozornosti. Jde o vedení očí diváka po plátně. Je-li potřeba zrychlovat skladbu je nutné, aby dění v předešlém záběru se odehrávalo v té části plátna, kde se v dalším záběru rovněž děje to podstatné. Zároveň to druhotně rozvíjí práci s mizanscénou a vnitřní montáž (akce se různě přeskupuje uvnitř rámu a dochází tak ke změnám velikosti a dynamiky bez nutnosti střihu)

stereo zvuk

Stereo zvuk ještě více vtahuje diváka do děje. Konečně se dáří prolomit pocit, že mezi plátnem a divákem je metafyzický odstup. Opět umožňuje zrychlování skladby, zčitelňuje děj, pomáhá prostorové autenticitě.

cyklorama, polyekran (3 plátna až plátno kruhové - 360°)

Nová dimenze střihu, montáž i jako stavební prvek výsledné kompoziční estetiky. Obraz je skládán z několika různých projektorů, proto montáž je i věcí synchronu několika obrazů a jejich kompoziční a estetické vazby mezi sebou. Postupný odklon od klasického filmu do sféry show. Největším dílem klasického filmu na tři plátna byl Napoleon - šlo ale vlastně o maximalizaci jednoho plátna, který je složen ze tří menších “neviditelně” spojených v jeden celek (to samé, kde později zakotví produkce Vistavision a Imax, ovšem za použití jediné kamery a jediného projektoru)

Vistavision, iMax

Maximalizace rozlišení negativu za účelem potlačení pocitu projekce. Zrnitost promítaného obrazu je pro běžného diváka neviditelná a dává tak pocit skutečné reality, která je podpořena obrovskou velikostí plátna, které zahrnuje 90% zorného pole diváka. Zde platí ještě důslednější pravidla o střihu na střed pozornosti. Zároveň je snímaný předobraz komponován více na střed a není možné vstřihnout příliš velký detail, protože je v tak veliké ploše plátna nesrozumitelný.

nelineární obrazové střižny

Přechod na digitalizaci denních prací vede k potlačení klasického tempa filmového plátna. Offlineová zařízení - především monitory - vedou k chybnému zrychlování střihu, protože obraz na obrazovce je vždy svým malým rozměrem povrchnější a tedy méňe časově důležitý. Nejsou vidět všechny detaily v obraze vedoucí k nepřesnostem v návaznostech, které se na plátně projevují ve větším rozměru.

Nepotvrdily se přepoklady o zrychlení střihových prací na filmu. Ustříhat film je stejně časově náročné na stole jako na offlineu. Pouze došlo ke zpohodlňení práce, která umožňuje větší prostor pro kombinace montáže bez vlivu na kvalitu obrazu servisky. Zároveň právě toto hraní o hledání správné možnosti střihu a jeho jemné ladění zvolňuje důslednost střihačova přístupu k materiálu, který při klasickém střihu více střihal pouze v myšlence a odhadu.

Offline přinesl přesné vyladění trikových přechodů, které je nyní vidět v digitální servisce, což klasická serviska neumožnila bez samostatného trikového vykopírování (což je několika denní záležitost)

nelineární zvukové střižny

umožnění spolupráce s obrazovou nelineární střižnou ve více zvukových stopách, bez nutnosti formixu, vytrácí se postup s míchací plachtou, ačkoli je umožněna paralelní práce na základě changelistů - zůstává při tradičním postupu, finalizovat zvuk až po úplném dokončení obrazu

prostorový zvuk (5.1 a víc)

opět spíše podpora efeknosti a virtuality filmové projekce. Přínáší skladebně různé komplikace ve filmovém prostoru (viz příklad koncerního sálu ve filmu Amadeus a problémem, odkud má hrát zvuk orchestru, když budeme přestříhávat z detailu tváře dirigenta na hráče, na publikum, na celek orchestru a celek orchestru ze zadu...) Zvuková prostorovost se musí opět dělat s režijní licencí (nadhledem). Z hlediska střihové skladby obrazu se výsledná montáž oproti verzi s obyčejným stereozvukem příliš měnit nebude.

digitální intermediát

Možnost digitální postprodukce umožňuje natáčet film komplet celý ve studiu před zeleným pozadí. Postup střihových prací je tedy rozšíren o finalizaci trikových záběrů (spasovat popředí s herci a digitálním pozadím), aby vůbec byla představa jak takový záběr může působit (což má vliv na jeho délku a umístění v sestřihu). Zároveň nikdo nechce postprodukčně vyrábět jediný digitální frame zbytečně. Proto se často stříhá pouze popředí s herci bez pozadí a to se dodělává až po hotovém střihu. (je těžké odhadnout rytmus výsledné sekvence na velkém plátně)

iMax 3D

podobně jako iMax, pouze se objevuje možnost prostorového obrazu, který diváka doslova obklopuje, což přináší problém s ostrostí obrazu. Je-li obraz tak veliký a “všudypřítomný” divák těká nejen po rovině plátna, ale po celém prostoru obrazu - tedy dokáže se dívat i na místo, kam není zaostřeno a to ho mate, protože je zvýklý divat se po prostoru ostře. Proto se upouští od blízkých záběrů na nízkou clonu, kde je hloubka ostrosti minimální a v prostorové verzi je téměř nečitelná.